Původní plán byl, řekněme, trochu megalomanský. Chtěl jsem dát kompletní přechod Watzmannu – přes Hocheck, Mittelspitze a Südspitze, následně sestoupit na druhou stranu a celým údolím se vrátit zpět k autu.
Nakonec jsem skončil „jen“ na Mittelspitze ve výšce 2 713 metrů, nejvyšším bodě celého masivu. A když se na to dívám zpětně, bylo rozhodnutí otočit se tam a vrátit stejnou cestou jedno z těch rozumnějších, která jsem ten den udělal.
Měl jsem málo vody, začínaly mě brutálně chytat křeče, neměl jsem domluvené spaní na druhé straně a před sebou bych měl ještě pořádnou porci hřebene i dlouhý návrat.
Watzmann mi ale i tak dal přesně to, co od hor chci: obrovské převýšení, vytrvalost, skálu, lezení, exponovaný hřeben, trochu strachu a nakonec pořádnou euforii.
A taky několik lekcí, co bych příště udělal jinak.
Do Berchtesgadenu autem
Vyrazil jsem ráno klasicky směrem na Brno, Mikulov, Vídeň, Linec a Salzburg. Rakouská dálniční známka, Německo na této trase bez poplatku a logisticky vlastně úplná pohoda.
Berchtesgaden není z Moravy zrovna za rohem, ale zároveň je ještě v kategorii výletů, které se autem dají zvládnout bez nějaké složité expedice.
Cestou jsem si navíc udělal zastávku u Mondsee. Koupačka, plavání, sprcha a potom zase pokračovat dál. To je mimochodem místo, které se v tomhle výletu ještě objeví.
Do oblasti Berchtesgadenu jsem přijel podle plánu a zamířil na velké parkoviště Wimbachbrücke, klasické nástupní místo pro výstup směrem k Watzmannhausu. Parkování se platí v automatu a já měl jednoduchý plán: zalézt do auta, vyspat se a ráno co nejdřív vyrazit.
Spaní v autě bylo překvapivě v pohodě.
Horší bylo, že moje příprava před tím celým podnikem spočívala prakticky v několika hodinách za volantem, spaní v autě a následující ráno rovnou téměř dvoukilometrovém vertikálu.
To se ještě mělo projevit.
Watzmannhaus: zatím pořád „normální“ hory
Od Wimbachbrücke vede cesta nejprve úplně pohodovým terénem. Široká cesta, louky, les, postupně kameny. Nic technického. Prostě poctivé šlapání nahoru.
Watzmannhaus leží ve výšce 1 930 metrů a už samotná cesta k němu představuje přes 1 300 výškových metrů. Oficiálně je to samo o sobě poměrně náročná horská túra.
Já jsem tam samozřejmě vyrazil svým stylem a nahoru jsem se snažil dostat co nejrychleji.
Na chatě už přišlo první důležité zjištění celé akce:
vzal jsem si málo vody.
A přitom jsem jí vůbec neměl málo – přibližně 2,5 litru. Jenže při podobném převýšení, horku a celodenní zátěži to prostě nestačí.
Na Watzmannhausu se dá voda koupit, tehdy zhruba za šest eur za dva litry. A dnes už vím, že bych ty peníze vůbec neřešil. Raději nést část vody jen k chatě a nahoře bez přemýšlení dokoupit další.
Tahání pěti litrů od parkoviště taky není žádná výhra.
Z Watzmannhausu na Hocheck
Od chaty už začíná být všechno zajímavější.
Hocheck je z Watzmannhausu vidět a člověk má takový ten klasický horský pocit: jo, vždyť už je to támhle.
Není.
Navíc to, co dlouho vypadá jako vrchol, ještě úplně vrchol není.
Od Watzmannhausu vás čeká přes 700 dalších výškových metrů a terén postupně přechází ze stezky do skutečného horského prostředí. Oficiální trasa vede na Hocheck ve výšce 2 651 metrů a už zde jsou místy skály a úseky zajištěné ocelovým lanem.
Turistické hole jsem někde před těžším terénem schoval a pokračoval bez nich.
Samotný výstup na Hocheck je podle mě ještě relativně přístupný zkušenějším turistům. Párkrát si člověk pomůže rukama, někde se přidrží, ale pořád to není to hlavní, kvůli čemu jsem tam přijel.
Na vrcholu je kříž, nádherné výhledy a ideální místo na krátký odpočinek.
Jenže právě tady začíná Watzmannský hřeben.
A tam se charakter celé výpravy změnil během několika metrů.
„Tak jo. Tohle už bude jiná liga.“
Před cestou jsem samozřejmě jako správný internetový horal koukal na videa z YouTube.
A udělal klasickou chybu.
Nějaké záběry ze širokoúhlého GoPra vypadají, jako kdyby člověk balancoval nad Mordorem a jediný špatný krok znamenal okamžitou smrt.
Realita není tak šílená.
Ale rozhodně není ani nevinná.
Oficiální informace Berchtesgadenu výslovně upozorňují, že Watzmannüberschreitung není klasická ferrata, jištění není souvislé a hřeben vede exponovaným terénem, kde je potřeba jistý krok, odolnost vůči výškám a zkušenosti.
A přesně tak jsem to cítil i já.
Hned na začátku přišla skalní věžička, přes kterou se jde prakticky přímo nahoru a následně zase dolů.
Pamatuju si ten první nástup úplně přesně.
Snažil jsem se být v klidu, věděl jsem, že něco podobného už za sebou mám, ale zároveň tam byl ten zvláštní adrenalinový třas.
„Ty vole. Tak teď už to začíná.“
Navíc jsem viděl lidi, kteří se už tady otáčeli a vraceli zpět.
Přesně takové hory mě baví
Po chvíli se ale hlava přepne.
Přestaneš řešit, co je pod tebou, a začneš řešit jen další krok, další chyt, další metr.
A v ten moment mě to začalo opravdu bavit.
Nejde jen o nekonečné dupání do kopce. Musíš zapojit ruce, tah, tlak, sílu, koordinaci, techniku pohybu po skále. Chvíli lezeš nahoru, chvíli dolů, chvíli traverzuješ bokem pod hranou hřebene.
Prostě celé tělo.
Tohle je přesně typ horského podniku, který mi sedí.
Trochu mi to připomínalo některé ostřejší hřebeny v Tatrách nebo části ferrat, které už jsem šel. Ne technickou obtížností jako takovou, ale tím mixem vytrvalosti, lezení a expozice.
Některá místa byla opravdu hodně vzdušná.
Ferratový set jsem s sebou měl, protože mě před cestou některé články a videa trochu rozhodily. Ale ve výsledku bych na něj úplně nespoléhal. Jištění není všude a některé kovové prvky rozhodně nevypadají jako klasická moderní ferrata, do které se člověk pohodlně cvakne a má vyřešeno. I oficiální popis připouští použití ferratového setu jen na některých úsecích.
Je to zkrátka horský hřeben, ne atrakce v podobě zajištěné ferraty.
A potom přišly křeče
Fyzicky jsem se cítil dobře.
Dokud jsem se necítil dobře vůbec.
Začaly mě chytat křeče.
Ne takové to lehké cuknutí do lýtka, kdy se člověk protáhne a pokračuje.
V jednu chvíli jsem prakticky nedokázal jednou nohou udělat krok nahoru. Hamstringy, stehna, vnitřní část stehna – svaly pulsovaly a já si musel sednout přímo mezi kameny.
Moc míst na nějaké pohodlné odpočívání tam mimochodem není.
Naštěstí jsem měl elektrolyty, cukry a jídlo. Něco jsem do sebe dostal, chvíli odpočíval a snažil se svaly trochu uklidnit.
A v hlavě se poprvé objevila otázka:
„Ty jo… dám to vůbec?“
Dnes to přičítám kombinaci všeho. Několik hodin autem, spaní v autě, žádný pořádný den na rozhýbání a hned ráno obrovská zátěž.
Člověk samozřejmě zvládne ledacos.
Otázka je, za jakou cenu.
Padesát metrů
Seděl jsem na šutru, nohy v háji a otevřel mapu.
A najednou koukám:
nějakých padesát metrů od vrcholu.
Cože?
Ještě před chvílí jsem přemýšlel, jestli vůbec dokážu pokračovat.
A teď jsem skoro tam.
To byl úplně jiný impuls.
Zvednout se. Pár posledních metrů. Ještě kousek.
A pak jsem se konečně vyškrábal na Mittelspitze – 2 713 m.
Nejvyšší bod Watzmannu a podle oficiálního Berchtesgadenu také nejvyšší vrchol ležící celý na území Německa.
Tam už přišla čistá euforie.
Normálně jsem si zařval.
Pofotil jsem se s jedním fajn člověkem, chvíli si ten moment užil a přesně jsem věděl, že tohle si budu pamatovat.
Proč jsem nepokračoval na Südspitze
Původní plán samozřejmě říkal:
Mittelspitze → Südspitze → dolů → celé obejít → zpátky k autu.
Hřeben přitom skutečně pokračuje přes Mittelspitze na téměř stejně vysokou Südspitze, 2 712 m.
Jenže já jsem se v tu chvíli rozhodl jinak.
Docházela voda. Měl jsem za sebou silné křeče. Neměl jsem domluvené ubytování na druhé straně a především jsem cítil, že mám v nádrži energii tak akorát na bezpečný návrat.
Takže žádné:
„Když už jsem tady, musím to za každou cenu dokončit.“
Otočil jsem se a šel stejnou cestou zpět.
A myslím, že to bylo správné rozhodnutí.
Kompletní Watzmannüberschreitung má z Wimbachbrücke kolem 24 kilometrů a zhruba 2 400 nastoupaných metrů. Je to podnik, který se běžně rozděluje do dvou dnů.
Já už ten den nepotřeboval nikomu nic dokazovat.
Mittelspitze mi bohatě stačila.
A nejlepší na tom bylo, že jsem si užil i cestu dolů
Někdo by mohl brát návrat stejným hřebenem jako otravu.
Mě bavil.
Znovu lezení, skála, soustředění, jen všechno z opačné perspektivy. A právě při cestě zpět jsem si uvědomoval, kolik detailů si z toho hřebene budu pamatovat.
Fyzicky už to samozřejmě začínalo bolet.
Občas mě až fascinovalo, jak lehce tam kolem mě procházeli někteří lidé. Člověk trénuje, běhá, chodí po horách – a potom kolem projde nějaká paní s malým batohem, jako kdyby šla v neděli pro rohlíky.
Respekt.
Nakonec jsem se bezpečně dostal zpátky k Watzmannhausu a následně dolů k autu.
První úkol byl jasný:
pít.
Elektrolyty, Isostar, jídlo. Doplnit všechno, co šlo.
A potom už jsem věděl, že žádný další horský podnik následující den nebude.
Odměna? Bazén, Mekáč a Mondsee
Měl jsem ale ještě dost času.
V Berchtesgadenu zrovna fungovalo večerní koupání, takže jsem skončil v Alpenbadu. Zaplavat si, osprchovat se, trochu povolit tělo a hlavně se po celém dni zase začít cítit jako člověk.
Potom obchod.
A následovala vrcholová gastronomie sportovního výkonu:
McDonald’s.
Chickenburger, hranolky, cola a myslím, že nakonec padla ještě Fanta.
A vůbec jsem z toho neměl výčitky.
Po tomhle dni jsem si je opravdu zasloužil. 😄
Ještě večer jsem popojel zpátky směrem k Mondsee, našel místo na spaní a poprvé pořádně vyzkoušel novou matraci do auta i síťky do oken.
A světe div se – spalo se výborně.
Ráno u Mondsee
Druhý den jsem nikam nespěchal.
Došel jsem znovu k Mondsee a strávil tam krásné dopoledne.
Pláž zdarma, stromy, stín, spousta místa a nádherně čistá voda. Navíc dlouho mělká, takže se člověk může projít kus od břehu a pořád pohodlně stojí.
Po předchozím dni přesně to, co jsem potřeboval.
Když si na to teď vzpomenu, normálně bych do té vody skočil znovu.
A teprve potom už následovala známá cesta po dálnici zpět domů.
Co bych příště udělal jinak
Největší ponaučení?
Voda.
Na podobný podnik bych znovu netahal úplně všechno od auta, ale na Watzmannhausu bych bez řešení ceny doplnil další dva litry. Těch pár eur je proti problémům s dehydratací naprosto zanedbatelných.
Druhá věc je logistika.
Pokud bych chtěl absolvovat celou Watzmannüberschreitung, příště bych si výlet rozložil minimálně do dvou dnů a rezervoval noc na Watzmannhausu. Ostatně i místní doporučují nocleh právě kvůli délce a náročnosti celé túry.
Místo několika hodin za volantem, spánku v autě a okamžitého útoku na hřeben bych ráno vyrážel odpočatější.
Možná bych tehdy přešel celý Watzmann.
Ale možná právě to, že jsem nepřešel, dělá z téhle výpravy dobrý důvod se jednou vrátit.
Watzmann? Rozhodně ano
Watzmann bych doporučil.
Ne každému a rozhodně ne bez zkušeností.
Už výstup na Hocheck je pořádná horská túra. Pokračování na Mittelspitze je ale úplně jiný zážitek – exponované pasáže, lezení, síla, vytrvalost a potřeba mít jistý krok i čistou hlavu.
A přesně tahle kombinace mě bavila nejvíc.
Nebyl to původně plánovaný kompletní přechod.
Byl to ale den, kdy jsem z parkoviště někde kolem 630 metrů nad mořem vystoupal až na 2 713 metrů – tedy překonal čistý výškový rozdíl přes 2 080 metrů, přičemž skutečné nastoupané metry byly ještě vyšší.
A nahoře, po křečích a chvíli pochybností, jsem zažil jeden z těch momentů, kvůli kterým vlastně do hor pořád lezu.
Mittelspitze. 2 713 metrů. Watzmann.
A Südspitze?
Ta si na mě ještě počká.
