Grossvenediger jsem měl v merku už dlouho. Často se o něm mluví jako o docela vhodné začátečnické ledovcové túře a po Grossglockneru, kde jsme byli s Márou v roce 2024, mi dával smysl jako další krok.
Technicky měl být jednodušší. Žádné výraznější lezení jako na Grossglockneru, prostě dlouhý nástup, ledovec a nakonec sněhový hřeben až k vrcholu.
Jenže ono „jednodušší“ může být v horách docela zrádné slovo.
Z Olomouce do Hinterbichlu
Rozhodli jsme se pro výstup z jihu, takže naším cílem byl Hinterbichl. Malá rakouská obec ve Vysokých Taurách, kde v podstatě končí silnice a dál už jsou jen hory.
Jeli jsme přes Linec, Salzburg, Zell am See a potom tunelem směrem na Matrei in Osttirol. Celkem nějakých sedm až osm hodin, moc jsme nezastavovali.
Byla to vlastně podobná oblast jako při Grossglockneru, jen tehdy jsme přijížděli ke Kals am Grossglockner z druhé strany.
V Hinterbichlu jsme zaparkovali, zaplatili parkování na dvě noci, nahodili batohy a vyrazili vzhůru.
Plán zněl jednoduše.
První den Johannishütte. Tam přespat. Ráno brzo vstát, vystoupat přes Defreggerhaus na Grossvenediger a ještě ten samý den se vrátit zpět na Johannishütte.
Na papíře dobrý.
V realitě trochu větší masakr.
Johannishütte a dvě poslední postele
Na Johannishütte jsme dorazili asi po dvou a půl až necelých třech hodinách.
Před cestou jsem tam psal kvůli ubytování, ale do té doby jsem vlastně neměl žádné definitivní potvrzení.
A na místě jsme zjistili, že s námi nepočítají.
Naštěstí dva lidi nedorazili a zůstala přesně dvě volná místa.
S paní na chatě jsme si to ještě trochu vyříkali, protože úplně nadšená nebyla ani z toho, že chceme jen přespat a nechceme polopenzi. Vysvětlovali jsme, že máme specifický plán, chceme ráno brzo na Venediger a vyšší chatu už ten večer nestihneme.
Nakonec nás nechali. Jen jsme každý připlatili pět eur za to, že si nedáváme polopenzi.
Celkem nějakých 40 eur za osobu.
Co už.
Samotná chata ale byla moc pěkná. Čistá, upravená a spalo se tam dobře.
A trochu spánku jsme potřebovali.
Budík po čtvrté, odchod po páté
Budík jsme měli krátce po čtvrté.
Jenže než se člověk probere, nají, nachystá, sbalí a vyprdělí ven, je najednou po páté.
První cíl byl Defreggerhaus.
Už samotný výstup tam nám zabral zhruba dvě a tři čtvrtě hodiny.
Na chatě jsme si dali pauzu, něco snědli, napili se a chvíli poseděli.
A potom vzhůru k ledovci.
Jak si zbytečně přidat pár stovek výškových metrů
Krátce za Defreggerhausem přišla moje navigační paráda.
Správná cesta vedla dolů směrem k ledovci.
Byla tam mapa.
Byl tam ukazatel.
Bylo tam vlastně všechno.
Jen mně se ten sestup nezdál.
Říkám:
„Tohle je nějaký divný. Tudy fakt máme jít?“
Bylo to prudší, nezajištěné a mně se prostě nechtělo věřit, že je to správně.
Takže jsem si nějak vsugeroval, že se ledovec musí obcházet jinudy.
A začali jsme stoupat.
A stoupat.
A samozřejmě Mára za mnou.
Nakonec jsme se úplně zbytečně dostali někam přes 3 200 metrů směrem k sedlu.
V den, kdy nás čekalo brutální převýšení i bez toho.
Perfektní.
Pak mi došlo, že mapa měla od začátku pravdu.
Takže zase dolů.
Mačky a první ledovec
Sestup k ledovci nebyl úplně příjemný. Těžký batoh, hůlky, suť, prudší terén.
A mezi kameny se najednou začal objevovat čistý led.
Žádný sníh.
Prostě zmrzlý povrch, na který člověk šlápl a okamžitě cítil, že to jede.
Tady jsme nazuli mačky.
Prvních pár stovek metrů vedlo po odkrytém ledu a paradoxně se mi tahle část šla dobře.
Vidíš praskliny. Vidíš trhliny. Vidíš strukturu ledovce.
Je to zvláštní, ale psychicky je mi příjemnější vidět, co pode mnou skutečně je, než jít po sněhu a přemýšlet, co se pod ním schovává.
Nahoře už jen bílá
Čím výš jsme šli, tím víc odkrytý led mizel a přibýval sníh.
Terén se začal zvedat a cesta vedla v serpentinách.
Doleva. Doprava. Doleva. Doprava.
Když je člověk našlapaný, může to brát přímo. Ale po několika hodinách výstupu už je cikcak docela dobrý kamarád.
A tady to začalo být fakt krásné.
Všude sníh.
Led.
Hory.
Obrovský prostor.
Slunce se od všeho odráží tak, že bez ledovcových brýlí to skoro nejde.
Výš jsme se dostali na široké zasněžené plató. Procházeli jsme i pod dalšími okolními třítisícovkami, na které by teoreticky stačilo přidat pár desítek minut.
Jindy bych možná začal vymýšlet kraviny.
Tentokrát ne.
Po mojí předchozí odbočce nám Grossvenediger bohatě stačil.
Ledovec ráno a odpoledne není stejný
Tady jsem si zároveň začal mnohem víc uvědomovat, jak se ledovec během dne mění.
Ráno bývá sníh tvrdší a mačky se do něj krásně zakusují.
Pak začne svítit slunce.
Sníh měkne.
Člověk se začne bořit.
A hlavně se mění podmínky na místech, kde jsou pod sněhem trhliny.
Při výstupu jsem proto hodně sledoval ostatní lidi a horské vůdce, kteří už se vraceli dolů.
Kudy jdou.
Kde zpomalí.
Kde něco překračují.
Na zasněžené části bylo několik míst, kde bylo potřeba dávat větší pozor, a já jsem si je snažil zapamatovat pro sestup.
Protože právě tady začíná být čas docela důležitý.
Kondice není jen o tom, jestli „to nějak dáš“
Na podobné akci je taky dobré vědět, jak na tom člověk reálně je.
Ne jestli jednou za rok dokáže dojít na nějaký kopec.
Ale jestli zvládne několik hodin stoupat s batohem, ve výšce, v těžkých botách, po ledovci – a pořád má něco v rezervě na cestu zpět.
Já mám třeba jako jednoduchý domácí ukazatel Beskydy.
Na normálním výstupu chci být schopný držet nějakých 300 až 350 výškových metrů za hodinu, aniž bych byl úplně vyřízený.
Neříkám, že to musí mít každý.
Ale každý by měl vědět, jaké je jeho tempo.
Protože na obyčejném výletu znamená pomalejší tempo většinou jen pozdější pivo.
Na ledovci může znamenat úplně jiné podmínky při návratu.
A taky jsem si během dne začal uvědomovat ještě jednu věc.
Když je mezi dvěma lidmi větší rozdíl ve zkušenostech nebo kondici, může se z jednoho nenápadně stát člověk, který řeší trasu, čas, tempo, rozhodování a začne mít pocit odpovědnosti i za toho druhého.
Takový neplacený horský vůdce.
A tahle role mi popravdě moc příjemná nebyla.
Konečně hřeben
Po nějakých sedmi až osmi hodinách od ranního startu jsme se konečně dostali na závěrečný hřeben.
Já už si říkal:
„Tak. Jsme nahoře.“
Nejsme.
Za hranou se ukázalo, že musíme ještě kus pokračovat.
Takže dál po navátém sněhovém hřebeni.
A potom jsem konečně zahlédl vrcholový kříž.
V tu chvíli už jsem věděl, že to dáme.
Grossvenediger
A pak jsme tam konečně stáli.
Grossvenediger.
Vydřený.
Fyzicky i psychicky.
Člověk si v tu chvíli promítne Johannishütte, několik hodin na Defreggerhaus, moji debilní odbočku, led, sníh, nekonečné stoupání…
A najednou jsi u kříže.
Ten pocit byl skvělý.
Jenže žádná hodinová vrcholová pohoda se nekonala.
Oba jsme tušili, že dolů to ještě bude pěkné psycho.
Byli jsme tam možná patnáct nebo dvacet minut.
Něco jsme snědli, napili se, udělali fotky a začali sestupovat.
Protože vrchol je pořád jen půlka cesty.
Dolů to bylo horší
Sníh mezitím výrazně změkl.
Tam, kde se předtím šlo docela příjemně, se člověk začínal bořit.
Po mnoha hodinách pohybu už navíc pracuje únava.
Člověk může někde trochu zrychlit, ale pořád musí dávat bacha, kam šlape.
A hlavně znovu překonává stejná místa s trhlinami.
I mně se jednou propadla noha skrz sněhovou vrstvu.
Nic se nestalo.
V ten moment jsem to vlastně ani nevnímal jako nějaké drama.
Pak jsem se podíval dolů.
Tma.
Dno nikde.
A až zpětně člověku dojde, co všechno může být pod pár centimetry sněhu.
Navíc jsme byli na ledovci pozdě.
Hodně pozdě.
V jednu chvíli prakticky jako poslední.
A právě tohle už bych dnes nechtěl opakovat.
Jedna zásada do budoucna
Po Grossvenedigeru jsem si nastavil jedno jednoduché pravidlo.
Na podobnou túru raději vyrazím absurdně brzo.
Raději budu z kritických míst dole v době, kdy jsou dobré podmínky a kolem se pohybují další lidi.
A potom si klidně dvě hodiny sednu někde na chatě a budu čumět do blba.
To je pořád lepší než být odpoledne poslední na změklém ledovci.
Zpětně taky vím, že pokud bych někdy šel na podobný ledovec bez vlastní zkušené skupiny, raději se zkusím s někým domluvit než něco hecovat jen proto, abych si mohl říct, že jsem to dal sám.
Kde jsme udělali chybu?
Nebyla to jedna obrovská chyba.
Spíš se postupně nasčítalo několik menších.
Vyrazili jsme z nižší chaty.
Ráno jsme nebyli venku tak brzo, jak jsme chtěli.
Tempo bylo pomalejší, než podobný plán potřeboval.
Já jsem přidal nesmyslnou zacházku a převýšení navíc.
A najednou jsi dvě hodiny za plánem.
Dnes bych se pravděpodobně snažil první den dostat rovnou na Defreggerhaus.
Právě tam podle mě byla největší chyba celé logistiky.
Kdybychom spali výš, ráno bychom šli s ostatními skupinami, měli méně převýšení před ledovcem a hlavně obrovskou časovou rezervu.
Tehdy nás trochu tlačila i předpověď počasí, protože byly hlášené bouřky.
Nakonec se skoro nic nestalo.
To samozřejmě člověk dopředu neví.
Ale zpětně bych celou akci raději rozložil volněji.
Ještě nekonečný návrat
K Defreggerhausu jsme se při návratu dostali někdy kolem šesté večer.
Za sebou zhruba dvanáct až třináct hodin pohybu.
Na chatě nám dokonce nabídli možnost přespat.
Jenže věci jsme měli dole na Johannishütte, takže jsme pokračovali.
K Johannishütte jsme dorazili až večer a pomalu se stmívalo.
A tam nám neuvěřitelně pomohla jedna ze zaměstnankyň.
Věděla, že se celý den někde nahoře motáme, a nabídla nám odvoz do Hinterbichlu.
Tím nás zachránila od dalších zhruba dvou a půl hodin chůze.
Po tomhle dni to byla výhra v loterii.
Nasedli jsme do malé Fabie české výroby a nechali se odvézt až k autu.
Když jsme pak část té cesty projížděli, říkali jsme si, že pěšky už by to byla fakt pěkná štreka.
Z Hinterbichlu jsme popojeli nějakých dvacet minut do ubytování.
Sprcha.
Jídlo.
Postel.
Hotovo.
Takže je Grossvenediger jednoduchý?
Technicky chápu, proč se Grossvenediger označuje za jednu z přístupnějších ledovcových třítisícovek.
Není tam lezení jako v závěru Grossglockneru a za dobrých podmínek je velká část trasy poměrně přehledná.
Ale „jednoduchá túra“?
To bych říkal opatrně.
Délka, převýšení, výška, sníh, led, trhliny, měnící se podmínky a únava se prostě sčítají.
Není důležité jen to, jestli je na trase nějaký technicky těžký úsek.
Důležité je i to, kdy vyrazíš.
Odkud vyrazíš.
S kým jdeš.
Jak rychle jdete.
Kolik máš rezervy.
A kdy se přes kritická místa budeš vracet.
To všechno je součást obtížnosti.
Vrchol máme. Ale hlavně zkušenost
Grossvenediger jsme nakonec dali.
Pro Máru je navíc zatím jeho nejvyšším kompletně dosaženým vrcholem. Na Grossglockneru v roce 2024 skončil pod samotným vrcholem, takže tady má konečně vysokou horu i s vrcholovým křížem.
A já jsem samozřejmě rád, že mám další velký alpský vrchol.
Jenže zajímavé bylo, že po návratu jsem vůbec neměl potřebu okamžitě naházet fotky a videa na Instagram.
Spíš jsem si ten výlet potřeboval trochu srovnat v hlavě.
Protože některé hory ti nedají jen další čárku do seznamu.
Některé ti připomenou, že máš být pokornější, lépe plánovat a nehecovat věci jen proto, že „to nějak vyjde“.
Grossvenediger mi tak kromě další třítisícovky dal hlavně větší respekt k ledovcům a k tomu, jak chci podobné akce plánovat v budoucnu.
A možná je to nakonec cennější než samotný kříž na vrcholu.
